Friday, 21 February 1997

Ladislav Holý, The Little Czech and the Great Czech Nation

This is a book review I wrote early in 1997 for what was then the "Britské listy" section of Neviditelný pes, together really the original online news and comment outlet in Czech. (Britské listy parted ways with Neviditelný pes not long after.) I was amazed at the feedback this piece received -- obviously the article had touched a nerve among Czechs, who weren't too keen to examine their nationalism very deeply. Looking back on it, I would say that I was very lucky to meet Ladislav Holý just after this was published and only a short time before he died. He probably taught me more about the nature of Czech identity than anyone, helping me crystalise the muddle of thoughts I had about the place and its people after years of living there.

=======

Češi mají sami na sebe značně paradoxní názor. Zeptáte-li se jich, co si myslí o jiných Češích, budou je charakterizovat výrazy jako závistivost, konformnost, úzkoprsost a nesnášenlivost (str. 76). Požádejte je však, aby charakterizovali český národ, a uslyšíte slova jako: vysoce kulturní, hluboce demokratický, čistý.

Vysvětlit tento paradox je jedním z hlavních témat nové knihy Ladislava Holého The Little Czech and the Great Czech Nation.

Ladislav Holý byl jedním ze 150 000 Čechů a Slováků, kteří opustili v roce 1968 svou rodnou zemi. Z českého pohledu na svět se tím oddělil od národa - odrodil se. Tento výraz znamená, že ztratil svou národnost (str.68). V očích svých bývalých krajanů ztratil své "češství". V této knize se Holý vrací k národu, z něhož se vyčlenil, a analyzuje Čechy a jejich pojem národa jako vnější pozorovatel.

Holý je antropolog, který prováděl významný praktický výzkum v zemích jako je Zambie a Súdán. Před deseti lety, a pak znovu po roce 1989, obrátil pozornost ke své rodné zemi. Navzdory tomu, že se Holý narodil jako Čech, jeho názor na českou mentalitu je názorem outsidera, který pohlíží na kulturu a na její hodnotový systém jako cizinec. Jeho přístup je pozoruhodně objektivní a nesentimentální.

Jak název knihy napovídá, Holý se hlavně zabývá českými postoji vůči češství. Jak se dívají Češi na jiné Čechy a co si Češi myslí o svém vlastním národě jako celku? Z odpovědí na tyto otázky vyplývá, že česká národní totožnost je překvapivě silná, vzhledem k tomu, že si Češi nikdy otevřeně nepřiznají, že jsou nacionalisté.

Z hlediska Čechů je nacionalismus něčím, co postihuje jiné národy. Češi si o sobě nikdy nemyslí, že jsou silní nacionalisté. Z českého hlediska trpí možná nacionalismem Slováci a Němci, ale Češi, to ne.

Holého rozhovory s Čechy důsledně ukazují, že Češi nevidí českost jako něco kulturně vytvořeného, ale jako něco určeného přirozeností. Podle české mentality se člověk do národa rodí. Holý nám připomíná, že slova "narodit se" a "národ" jsou v češtině příbuzná. Češství se člověku přihodí přirozeně, když se narodí. Jak Holý konstatuje:

"Klíčem ke kulturní konstrukci národní totožnosti, klíčem ke vztahu mezi jednotlivcem a národem a národem jako přirozenou entitou, je metafora narození. (str. 68)"

Není proto tak neobvyklé, že většina Čechů popírá existenci českého nacionalismu. Tato přirozená totožnost je pociťována tak hluboce, že ji není možno poznat jako něco, co je oddělitelné od samotné podstaty lidské bytosti. Češství je pro každého Čecha něco tak přirozeného, jako jeho pohlaví.

Češi mají představu svého národa jako "nadindividuální entity, která se pohybuje časem". (str. 116). Češi se neustále vztahují ve svých projevech k této nadhistorické národní entitě výrazem "my". Rozhovory s Čechy jsou často zakotveny v tomto superkolektivním "my". "My" děláme věci určitým způsobem. "My" uvažujeme určitým způsobem. Teprve, když už jsem v Čechách žil určitou dobu, uvědomil jsem si, že slovo "my" neznamená mluvčího a jeho manželku, mluvčího a jeho příbuzné, mluvčího a jeho přátele. Bylo to národnostní "my". Znamenalo "my Češi". Na naléhání řekne Čech v rozhovoru skutečně - "my Češi" - aby to zkonkrétnil.

Poté, co jsem se naučil česky, často jsem se octl v komické situaci. Lidé si mě pletli s rodilými Čechy a musel jsem pokračovat v konverzaci a používat toto "my", i když bych zcela zjevně nebyl zařazen do českého národa. Jestliže si Čech, s nímž jsem mluvil, během rozhovoru uvědomil, že hovoří s Američanem, obvinil mě ze zrady, že jsem ho podvedl. Neměl jsem právo podílet se na českém kolektivním "my".

Není to jen tím, že Češi nejsou zvyklí, že se cizinci umějí dohovořit jejich jazykem. Čeština je všeobecně přijatý symbol české totožnosti. Člověk se narodí jako Čech a mluví-li česky, je to důkaz, že je Čech. Nechci říci, že by se snad Češi domnívali, že je jazyk geneticky určen. Chci jen říci, že je jazyk klíčovým identifikačním rysem češství. Takže když promluví cizinec česky, takovou osobu je obtížné zařadit do nějaké kategorie. Mluví česky, ale není jedním z nás - to je pro Čechy zcela nelogické.

Je fascinující sledovat, jak se Češi vyrovnávají s touto absurditou - s outsiderem, který mluví česky. Lidé v Čechách, kteří mě neznají, a zjistí, že jsem cizinec, jsou vůči mně mnohdy podezřívaví, protože je to tak nelogické. Někteří na mně začnou mluvit lámanou angličtinou, i když jsme spolu už mluvili česky deset nebo dvacet minut. Naštěstí mě mí čeští přátelé považují za Čecha, a aby byly naše rozhovory logické, dovolují mi, abych užíval kolektivní české "my". Je to svým způsobem čest, že jsem byl přijat do jejich klubu.

Tak hluboce pociťovaná národní totožnost nutně musí silně ovlivňovat českou politiku. Holý tento pojem podrobně rozvíjí a ukazuje, tak tento téměř podvědomý nacionalismus hrál v roce 1989 a po něm významnou roli. Na rozdíl od mnoha západních analytiků, kteří vidí erupci nacionalismu ve střední a východní Evropě jako důsledek rozkladu komunismu, základní Holého argument je, že alespoň v Československu byl nacionalismus jednou z primárních příčin rozkladu komunismu. Dodal bych, že tato argumentace má určitou hodnotu pro analyzování změn i v jiných zemích tohoto regionu.

Argumentaci lze shrnout asi takto:

-- Češi považují své češství za přirozené.
-- Považují svůj stát za umělou konstrukci.
-- Národ, protože je přirozený, bude vždycky důležitější než stát, který je umělý.
-- Komunistický stát, který Češi považovali za cizí české národní tradici, byl v přímém konfliktu s národem, o němž si Češi myslí, že je svou přirozeností demokratický.
-- Národ má tedy plné právo odmítnout stát, neboť jedině národ je autentickým (tj. přirozeným) představitelem lidu.

Přesně toto bylo filozofické ospravedlnění odmítnutí komunistického státu. Demonstrace před listopadem 1989 byly silně inspirovány národními symboly. Pietní vzpomínka na okupaci v srpnu 1968, pocta Janu Palachovi a vzpomínání na první republiku jsou dobrými příklady. Tyto akce neměly žádné specifické politické cíle. Nepožadovaly změnu vlády ani režimu. Přesto však měly obrovský politický význam, neboť popřely údajné právo státu reprezentovat národ.

Organizátoři těchto akcí úmyslně využívali nacionalistického podtextu pro získání podpory obyvatelstva - i když to nebyla nutně otevřená podpora. Ti, kteří se akcí účastnili, připomněli sobě a svým krajanům, že národ stále ještě existuje, bez ohledu na stát. Je pravda, že tyto demonstrace byly malé, ale použité symboly byly nesmírně vlivné. Využily intenzívních pocitů sdíleného osudu, oné českosti, která je společná všem.

V událostech v listopadu a v prosinci 1989 byly apel na národ jako celek a užívání národních symbolů opozicí zřejmé na každém kroku. Lidi se považovali za kolektivní národ, odmítající stát. Nebyli to jednotlivci, odmítající stát. Závěrečná slova Václava Havla v novoročním projevu roku 1990, poté, co se stal prezidentem, byla velmi vhodná: "Tvoje vláda, lide český, se k tobě navrátila". V této větě použil Havel jednotného čísla (tvoje, tobě) a termínu "lid", který má podtext národa. Stát, konstatoval Havel, se vrátil národu, kolektivnímu celku.

Nadřazenost národa nad státem v české mysli také dokáže vysvětlit, proč zaujali Češi v podstatě postoj nezájmu vůči rozdělení Československa. (Nedošlo k rozsáhlejším lidovým protestům proti rozkladu Československa.) Znovu je nutno opakovat: stát byl považován za něco umělého a tedy za něco, bez čeho se český národ může obejít. Národ bude žít dál, bez ohledu na stát. Holý tento postoj Čechů doumentuje výňatky z tisku a rozhovory. Jeden novinový komentář otevřeně shrnul názor, který pociťovala většina Čechů:

"Nemá cenu filozofovat o vytváření českého státu. Jeho význam je dán existencí českého národa". (str. 197)

To je samozřejmě podstatně jiný názor na demokratický stát, než jaký převládá na Západě. Stát je konstrukce, která existuje pro národ jako celek, nikoliv pro lidi jako pro jednotlivce. Stát v české mentalitě reprezentuje nadhistorický český národ.

I když Ladislav Holý o tom nepíše, zdá se mi, že to velmi odpovídá tomu, co vím o Češích a o jejich fatalismu. Pro většinu Čechů, které znám, je historie něco, k čemu dochází mimo jejich vliv. Podle nich je bláznovství snažit se ovlivnit, co se děje kolem nás. Je pravděpodobné, že ve volbách vyhraje určitá strana, a tak musíme pro ni hlasovat. Lidi jako my prostě nemají možnost tyhle věci ovlivňovat. Veškerý odpor je pro kočku.

Bude zajímavé sledovat tuto myšlenku v budoucnosti a analyzovat, zda bude i nadále demokracie znamenat v Čechách reprezentaci národa, anebo zda vznikne něco bližšího západnímu myšlení, takže by Češi začali považovat svůj stát za představitele jednotlivých lidí.

Tuto podnětnou analýzu českých názorů na jejich vlastní národnost nezískáme a věc nepochopíme, budeme-li pouze číst dokumenty. Ústava ČR například tvrdí, že zastupuje občany, a proto se zdá být z hlediska lidských práv velkým pokrokem ve srovnání s předchozími verzemi, které tvrdily, že stát patří "československému národu" (1920 a 1948) nebo "pracujícímu lidu" (1960). Avšak formulace v nynější ústavě ČR byly vytvořeny proto, aby to uspokojilo západní očekávání. Nesmíme si proto myslet, že hluboká láska Čechů vůči jejich národu náhle zmizela

Přístup Ladislava Holého je pro nás velkou výhodou. Antropologický výzkum v terénu je vynikající způsob, jak pochopit názory určité společnosti. Průzkumy veřejného mínění mohou být užitečné, avšak budou vždycky příliš zjednodušené, protože se dotazují občanů jen na omezený počet věcí. Otázky jsou vytvořeny předem podle toho, co průzkumní pracovníci považují za důležité. Tím, že prostě lidem nasloucháme a zaznamenáváme jejich názory a postoje, umožňujeme jim, aby sami vybrali, co považují za důležité. Z těchto rozhovorů a tím, že pak sledujeme veřejné debaty a reakce na ně, pochopíme situaci v dané společnosti daleko hlouběji.

Pokud existuje rozdíl mezi politicko-kulturním přístupem k těmto studiím a mezi antropologickým přístupem, leží přesně na tomto místě. Odborník na kulturní politiku řekne, že Češi mají demokratickou tradici, a proto se chovají určitým způsobem. Antropolog řekne, že Češi se domnívají, že mají demokratickou tradici, a proto se chovají určitým způsobem. Odborník na kulturní politiku se pokusí popsat národní tendence. Antropolog prostě zaznamenává, co si lidi myslí sami o sobě. To vede k velmi zajímavé otázce: co je v politice důležitější - realita anebo to, jak obyvatelstvo země realitu vnímá?

Antropologický přístup nám ukazuje, že pro společnost nejsou důležité jen národní tradice, ale že je pro ni důležitý vlastní subjektivní názor na národní tradice. Češi možná vůbec žádnou reálnou demokratickou tradici nemají - anebo třeba mají - ale to, že jsou přesvědčeni, že je jejich národ demokratický, je pro českou politiku významným vlivem, protože to omezuje rozsah debaty. Týká se to i jiných názorů, které mají Češi na sebe samotné. Tyto názory poznáme jen tehdy, pokud je budeme studovat metodou, která dotazovaným občanům dovoluje nikoliv jen odpovídat na otázky, ale i otázky samy formulovat. Naše vlastní otázky, předložené českým občanům, by nutně vždycky směřovaly nesprávným směrem.

Jiné české názory na podstatu českosti jsou také pozoruhodné. Víra Čechů, že je český národ vysoce kultivovaný, například, vysvětluje některé rysy českého politického chování. Respekt, který měli dělníci vůči spisovatelům a vzdělancům, vysvětluje, proč se mnoho českých dělníků připojilo stávkou 27. listopadu 1989 ke studentským protestům. Také to pomáhá vysvětlit neuvěřitelně vysokou popularitu Václava Havla (naposledy dosáhla 82 procent), navzdory tomu, že jen málo Čechů se dokáže ztotožnit s jeho filozofií a s jeho disidentskou činností. Těžko si můžeme představit, že by se dělníci připojili ke studentským protestům nebo že by si zvolili filozofa a autora absurdních dramat za prezidenta státu v jiných zemích. Tuto anomálii částečně vysvětluje silná česká víra, že je jejich národ "kulturní". Budeme-li studovat, co si Češi myslí sami o sobě, dovíme se skutečně velmi mnoho.

Holého kniha je tedy nejen vynikajícím příspěvkem ke znalostem o českém národě, ale je také dobrým příkladem, jak odlišný přístup dokáže osvětlt politický život v dané zemi. Vedle jiných disciplin může být prostá antropologie užitečným nástrojem pro prohloubení našich znalostí jiných společností a jejich politické scény. Musíme poslouchat lidi v těchto vznikajících demokraciích a dovolit jim, aby nám sami řekli, kdo jsou a co očekávají od své budoucnosti. Jejich vlastní slova a jejich názory na sebe samé - někdy dokonce i jejich vlastní způsob vyjadřování - nám umožní pochopit situaci v těchto zemích dalek lépe než studium průzkumů veřejného mínění či výsledky všeobecných voleb.

No comments:

Post a Comment