Wednesday, 26 August 1998

Jizvy po normalizaci se nezhojily

This article, looking at Czech attitudes toward the 30th anniversary of the Soviet-led invasion of Czechoslovakia, originally appeared in the Czech daily Slovo on 26 August 1998.

=======

Tak minulo vzpomínání na třicáté výročí Sověty vedené invaze do Československa. Zde v Praze se výročí připomínalo výstavami, zvláštními pořady v televizi a jedinečnými přílohami novin. Přesto se však zdá, že si lidé nebyli jisti, co si o tom všem mají myslet.

Západní zpravodajské zdroje - včetně BBC - poukázaly na nezájem Čechů o celé Pražské jaro. Povšimly si, že starší generace má o té éře smíšené pocity a že mladou generaci to vůbec nezajímá. Společnost má nové problémy a probírat se znovu a znovu minulostí je často plýtváním energie.

Je lehké tomuto pocitu porozumět. Konec konců, nebylo minulý týden jasné, co si vlastně máme připomínat. Svět je dnes naprosto jiný: všechny režimy, které se účastnily invaze, zmizely, stejně jako země, která byla napadena. Co má člověk dělat: zlobit se na neexistující Sovětský svaz? Mít vlastenecké pocity vůči neexistujícímu Československu?

To, co jsme zažili za minulých několik dní, bylo však trochu podivné. Zatímco jen málo lidí, jak se zdálo, bylo ochotno hovořit o roce 1968 bez nucení, sdělovací prostředky se ve výročí doslova vyžívaly. Já osobně jsem viděl ve sdělovacích prostředcích za několik pár dní dostatečné množství fotografií tanků v ulicích Prahy.

Způsob, jakým se sdělovací prostředky zmocnily tématu, by člověka vedl k závěru, že armády Varšavského paktu napadly jenom Prahu a nikoliv celou zemi. Kromě normálního pragocentrismu má tento důraz na scény, znázorňující nacionálně evokativní historické monumenty a budovy v hlavním městě jistě své důvody. Komentátoři a šéfredaktoři hledají národní kontinutitu tam, kde jasná kontinuita s předchozím státem chybí. Protože je obtížné rozčilovat se dnes, že je znásilňováno Československo, když už Československo neexistuje, vzniká velké úsilí dokázat, že v roce 1968 byl znásilněn český národ.

Pozoruhodná jsou také témata fotografií, zveřejněných v minulých dnech v tisku. Většina z nich znázorňuje heroické události v ulicích: demonstranty stojící proti tankům v beznadějném gestu, vlajky, jimiž se vzdorně mává na cizí vojska, obyčejně vyhlížející skupinu mladých mužů, která se snaží debatovat se sovětským vojákem, rozmačkaný autobus, požár.

Samozřejmě, k odporu došlo - to by nemělo být zapomínáno. Mýtus, který zastávají někteří lidé, že se společnost okamžitě vzdala, musí být odhalen.

Rád bych ale věděl, jestli tyto dramatické a heroické události skutečně měly být hlavním předmětem zájmu sdělovacích prostředků. Češi totiž nemají o té době tak hrdinské pocity, jak sdělovací prostředky - a některé výstavy - jak se zdá navozují.

Invaze byla bezpochyby traumatická a znepokojující, ale existuje daleko důležitější aspekt roku 1968, který je zapotřebí v dnešní české společnosti zkoumat. Nejde totiž o rok 1968 jako takový, ale o to, co se stalo pak.

Samozřejmě, nikdy nikdy nepořídil hrdinské fotografie normalizace. Neexistuje žádné jasné datum, na něž by celá společnost mohla vzpomínat. Nikdo nemůže zachytit v obrazech ani v heslech množství osobních dramat, k nimž došlo v letech po roce 1968 a v nichž se všochni museli nějak přizpůsobit nové skutečnosti (hovořit o kolaboraci je ve většině případů příliš). Pocit beznaděje, představa, že systém bude existovat s konečnou platností po celý dlouhý život lidí a postupná rezignace, která postihla v letech po roce 1968 skoro všechny občany, měly na život společnosti daleko větší a dlouhodobější vliv.

Zdá se, že jizvy po invazi se zahojily, ale jizvy po normalizaci nikoliv.

Kdypak začnou lidi hovořit o tomhle?

No comments:

Post a Comment